projekty
Odvrácená tvář města
Na začátku roku 2023 jsem se pustila do vlastního projektu s názvem Odvrácená tvář města, který má za cíl dokumentovat život lidí na okraji společnosti, mezi něž patří narkomani, prostitutky a lidé bez domova. Chodím do vyloučených lokalit a mluvím s lidmi, poslouchám jejich příběhy a fotím je. Navštěvuji je ve frekvenci jednou až dvakrát týdně.
"Když se stane, že vynechám jeden týden, ptají se, jestli se mi něco nestalo."
Myšlenka fotit bezdomovce přišla před několika lety, když se mi narodily děti. Tehdy byly ještě moc malé a já neměla odvahu. Ne, že bych se bála, že mi někdo ublíží, bála jsem se, co by na to řekli lidi. Moje rodina, známí i neznámí. A tak zůstalo jen u představ. První spouštěč, že musím konat, byla zpráva o uzavření domu hrůzy č. 480 v Mírové ulici v Klášterci nad Ohří. Řekla jsem si, že buď teď nebo nikdy, a začala jsem tam po dobu dvou měsíců docházet než ho úplně uzavřeli.
"Ten věžák byl v katastrofálním stavu. Feťáci tam vyrabovali a zničili všechny byty."
Téma lidí vyloučených ze společnosti mě hodně baví. Jejich život na ulici je každodenní boj o přežití, hlavně v zimě. Musí si hlídat své věci, jinak hrozí, že jim je někdo jiný z komunity ukradne. Spřádají korunu ke koruně, aby měli na jídlo a na alkohol. Ti, co berou drogy to mají horší. Často páchají trestné činnosti. Ženy zase prodávají své tělo.
Někdo by rád z toho začarovaného kruhu vystoupil, ale závislost mu to nedovolí. Jiný by zase neměnil. Necítím k nim lítost ani odpor. Nesoudím je a nepovyšuji se. Nesnažím se je napravovat nebo moralizovat. Prostě si jen povídáme. Vyprávějí svůj životní příběh, a já poslouchám. Za tu dobu jsem zjistila, že většinou má jejich osud stejného jmenovatele.
"Mnohdy ani nefotíme a jen si povídáme."
To, že dokumentuju lidi bez domova, se velmi rychle rozneslo nejen mezi organizace, které se touto problematikou zabývají, ale i mezi samotnou komunitu lidí bez domova. Začali mě sami poznávat a oslovovat na ulici i v jiných městech.
"Moje hlavní poznávací znamení jsou foťáky na krku."
Projekt se ze začátku soustředil jen na město Klášterec nad Ohří, ale postupně se začal rozšiřovat do dalších blízkých měst. V současné době fotím v několika městech v Ústeckém kraji, Praze a chystám se i do kraje Karlovarského. Výstupem tohoto projektu jsou plánované komentované výstavy na rok 2024, a na některé z nich se přijdou podívat i žáci základních a středních škol. Cílem je dostat toto téma do povědomí veřejnosti a pomocí fotografií nahlédnout do jejich života.
Osady
V červenci 2023 jsem se poprvé vydala fotit do romských osad. Život v osadách je tak odlišný od našeho života, a to je opět to, co mě tak fascinuje.
Navštívila jsem celkem tři osady a v jedné jsem byla dokonce dvakrát. Každá osada je jiná. I lidé, žijící tam, jsou různí. Někteří jsou přátelští, jiní se nechtějí bavit.
Ale děti jsou všechny stejné. Jsou zvědavé, hravé a hlavně svobodné.
Když jsem navštívila první osadu, můj první dojem byl, že jsou tam moc pěkné domy. Tady určitě nic nenafotím. Když jsem dojela na konec osady, váhala jsem jestli se mám otočit a jet pryč, ale zahlédla jsem u potoka ženu, která prala koberec. Vypla jsem motor a vystoupila z auta.
"Odkud jste?,, zeptala se mě ta žena.
Povídaly jsme si docela dlouho. Bylo to takové oťukávání z mé strany. Potřebovala jsem vědět, jestli tam jsem vítána nebo ne. Byla jsem. Pak si mě vzaly do parády děti. Prováděly mě celou osadou. Kudy jsem šla, tam mě obyvatelé zvali domů. Byla jsem na roztrhání. Děti v osadách jsou milé a zároveň tak svobodné s určitou dávkou divokosti.
"Starší paní mě pozvala k sobě domů na čaj a pak hrála na telefonu automaty,,
Všechny osady nejsou stejné. Nelze je všechny házet do jednoho pytle, jak jsem se sama přesvědčila.
Některé mají lepší úroveň, to znamená, že každý má svůj zděný dům, který mnohdy vypadá líp než dům "bílých". Na druhou stranu jsem přišla mezi bytovky, byla jsem se podívat i uvnitř a bylo to hodně špatný.
Mé zjištění po návštěvě všech tří osad bylo, všude se perou koberce, všude je plno dětí, všude jsou psi. Pozvánek domů bylo mnoho, ale z časového hlediska jsem musela odmítat. Škoda. V jedné osadě mě málem pokousal pes. Dobře to dopadlo. A víte co, nebyla jsem tu naposledy.
